Kde končí člověk

24. srpna 2013 v 20:57 | Helena |  ... a další
Je mi smutno.

Mám tři báječné kamarádky, jsme jedna parta už víc než deset let, jde vlastně o mé bývalé kolegyně, se kterými jsem postupně pracovala, prostě stejná krevní skupina. Držíme pohromadě, nerozdělilo nás ani mé přestěhování na Vysočinu a vzdálenost osmdesáti kilometrů. Nescházíme se často, všechny jsme poměrně vytížené, ale v kontaktu jsme díky mailu a telefonu pořád, vídáme se tak dvakrát, třikrát do roka. Na tyhle fajn holky jsem si zvykla spoléhat, v mém životě jsou jakousi neměnnou konstantou, jistotou, záchranným lanem, když je nejhůř. A vím, že ony mne berou stejně. Společně jsme toho spoustu podnikly, vymyslely jsme nepřeberné množství hloupostí jen tak pro zábavu, není to tak dávno, co jsme se procházely po kolonádě v Luhačovicích s upířími zuby, pořádaly tak utajenou oslavu narozenin jedné z nás, že o ní dotyčná do poslední chvíle opravdu nic netušila, málem všechno pokazila, když odmítla vejít do hospody, kde se akce konala a kam jsem ji pod rafinovanými záminkami lákala a výsledné překvapení málem nepřežila, na mou svatbu se holky dostavily v černých kostýmech italských vdov včetně závojů a klobouků a způsobily tak na malém městě značné pozdvižení ... Konec konců i Růženka byla původně darem pro jednu z téhle party. Není tedy divu, že když jsem začala brát vážně svoji kandidaturu do Poslanecké sněmovny, obeslala jsem právě tahle báječná, vtipná a originální stvoření mailem se žádostí o pomoc a nápady. Na vysvětlenou: kandidatura - fajn, ale kdo mě bude volit a proč, když mě nikdo nezná? Na kampaň je málo času a bylo by sympatické, kdyby mě alespoň zaregistrovali třeba i ve žďárském nebo havlíčkobrodském okrese, kde jméno Vrzalová dosud ani neslyšeli. A kdo jiný by mohl vymyslet, jak toho dosáhnout, než moje kámošky... Proto ten mail, plánovala jsem, že vyrazím do Brna, kde holky bydlí, posedíme nad kávičkou, případně mojitem, pořádně se nachechtáme, zplodíme spoustu ptákovin a mezi nimi prosvitne i ten jeden nebo dva převratné nápady. A potom přišla odpověď od jedné z nich, jedné z nejlepších ženských mého života. "Heli, promiň, ale pro komunisty nic vymyslet nedokážu." Tečka, finito.

A od té chvíle jen přemýšlím, co se vlastně stalo, snažím se to pochopit... Já ji přece neprosila o pomoc straně, o žádnou ideologickou záležitost, jen kamarádka požádala kamarádku o radu se soukromým problémem. Samozřejmě vím, že každá z nás je jiného smýšlení, ale dodneška to nemělo na nic vliv, bylo nám spolu fajn a odlišné politické názory mezi nám žádné bariéry netvořily, vzájemně jsme se respektovaly a měly rády. Znamená to snad, že stanu-li se političkou, přestávám být člověkem? Nejsem to už já? To by bylo hodně smutné, protože co bych mohla přinést ostatním, pokud bych se jako osobnost ztratila? Hledám sama v sobě odpověď a chce se mi křičet - i tenhle článek je formou výkřiku.

Jarči, holky, všichni, kdo tohle budete číst - oddělovat člověka a politika, člověka a jeho přesvědčení, člověka a jeho myšlenky - je absurdní. Připravte kohokoliv o jeho názory, jeho hodnoty, a zbyde vám prázdná skořápka. Co nosíme v hlavě a v srdci z nás dělá to, co jsme a jací jsme. Přátelství jde ruku v ruce s úctou a respektem, je to reakce na celkovou osobnost toho druhého, tak proč by názor, který se nezměnil, pouze byl vysloven hlasitěji než kdy dřív, měl být mezníkem, hranicí, stopkou na společné cestě? Tenhle článek jsem nazvala "Kde končí člověk" a chci jím říct jediné. Člověk nekončí tam, kdy dá najevo své přesvědčení, končí ve chvíli, kdy ho zradí. A protože se bavíme o politice - politik končí, když přestane být člověkem.

Pořád je mi smutno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama