44 x 45

30. dubna 2015 v 16:03 | Helena |  domácí historky
Dnes je mi poslední den 44 - a ať chci nebo ne, nějak to na mě začíná doléhat. Přece jen, 45, to už je přelom k padesátce, a i když si moje o něco starší kolegyňka tenhle věk upřímně pochvaluje, nevím… Od rána je mi divně smutno, i když k tomu nemám důvod, proto sama pro sebe hledám pro a proti a začínám bilancovat. A není to o tom, že bych se chtěla o pár let vrátit, to určitě ne, každý ten prožitý rok má svoji cenu, svoji hodnotu, svůj smysl, něco mi přinesl a dal, nechtěla bych přijít ani o jediný.
Pozitivní určitě je, že už vím, kdo jsem, co chci a většinou i jak toho dosáhnout. Vím, co mi sluší. Dovedu bez zaškobrtnutí nosit vysoké podpatky. Už si nekupuji podprsenky velikosti B. Jsem si jistá minulostí, proto nemám strach z budoucnosti. Nemám potřebu plašit holuby na náměstí. Dcera není protivná puberťačka, ale sympatická ležérní mladá žena. Spát osm hodin denně je potěšení, nikoliv ostuda. Stále víc zapomínám, takže život je pořád plný překvapení. Mám spoustu známých, kteří umí báječné věci, jako vyplnit daňové přiznání, opravit plynový kotel nebo řídit auto.
A proti? Už nikdy nebudu vypadat na osmnáct. Vlastně ani na třicet … Není kamarád každý, s kým si dám panáka. O většině věcí, které někdo vypráví, můžu říct - i to jsem zažila. Zjišťuji, že si nepamatuji jména řady lidí, kteří prošli mým životem a v té které chvíli pro mě hodně znamenali. Nejvíc vzrušující věc na světě je jídlo. V obchodech je pořád víc skvělého oblečení, které nemůžu nosit. Většina zajímavých mužů je mladších než já. Nerozumím technice, se kterou pracuji.
Časem mě toho určitě napadne víc, tohle je jen stručná základní úvaha. Ale už jsem vymyslela tu správnou léčbu dnešního splínu. Odpoledne se vypravím ke kadeřnici, kde změním image na brunetku (protože nejvíc prý ženám sluší hodně tmavá nebo úplně blond), a večer půjdu do kina na Avengers. Sice jsem neviděla předchozí díly, ale nevadí, cílem je přijít na jiné myšlenky. Uvažuji, že s sebou jako ideální společnici vezmu velikou keramickou žábu, kterou mi v práci věnovaly kolegyňky, jen nevím, jestli bych potom pobrala i popcorn a kelímek s colou. A zítra už budu zase normální. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, začínám mít jisté pochybnosti, jestli je můj současný stav opravdu důsledkem blížícího se životního zlomu, nebo jde jen o nedostatek čokolády v krvi...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama