domácí historky

když se svět spikne

26. ledna 2017 v 12:18 | Helena
To je fakt kruté!
Nedávno jsem - stržena vzorem své kamarádky - dospěla k závěru, že nějaké to kilíčko dolů by neškodilo, už proto, že mám do kanceláře objednanou novou židli a nerada bych ji hned strhala. Zatím zůstalo vesměs u předsevzetí (znáte to, takový ten rozjezd "pomaloučku polehoučku"), ale tu a tam se přece jen snažím jídelničkem tomuto bohulibému záměru přizpůsobovat. Tak třeba dneska jsem se rozhodla, že na oběd sice půjdu do mekáče, protože jinam nestíhám, ale v rámci zdravé výživy si dám jen big maca, tedy v podstatě maso a zeleninu, bez hranolek a coly, které se hemží kaloriemi. Byla jsem na sebe upřímně pyšná, jakou mám silnou vůli!
To jste věděli, že teď jsou dva hamburgry za cenu jednoho? Jak má chudák ženská za těchto podmínek hubnout?!?!?!

PS: Prosím, neposílejte pod tento článek odkazy na diety, léčiva ani rady typu "nežer". Děkuji.

noční budíček

17. ledna 2017 v 13:18 | Helena
V půl třetí v noci nás probudil mohutný štěkot psů v přízemí, přidala se k nim i Naia, do té chvíle spokojeně oddychující vedle mě na polštáři. Mimochodem, když vám uprostřed sladkého snění zaječí do ucha vyhecovaný špic, byť trpasličí, vzpamatováváte se ještě hodně dlouho, to mi věřte. Ještě roztřesená jsem vykoukla z okna ke vchodovým dveřím, kde občas vzhledem k existenci hospody přímo přes ulici bývá nežádoucně rušno, ale tentokrát nikde nikdo, cesta zela prázdnotou. Co by tam taky kdo uprostřed noci v mínus patnácti pohledával, že. Zklidnila jsem psy a zavrtala jsem se zpátky pod naštěstí ještě vyhřátou peřinu doufajíc, že rychle navážu na přetržený spánek.
O deset minut později - rána, až to zadunělo, Míla vyletěl s výkřikem "Co to bylo?" a ve vteřině zase vřeštěla celá smečka, čítající momentálně pět kousků, zahrnujíc v to i Naiu. Ti ostatní čtyři spí naštěstí na chodbě, privilegium ložnice náleží jen mému protekčáčkovi Najdě. Ale zpět k manželovu dotazu. No co by to bylo. Stačilo rozhrnout závěs - a na okně seděl náš rozměrný kocour, už od pohledu totálně nakrknutý, že jsem mu neotevřela vchodové dveře, i když se mu podařilo tak hezky rozštěkat psy, a on musel, chudáček, vláčet svá kila po trámech do okna v prvním patře. Protože mrznout venku jednoznačně nehodlal. Oknem jsem ho samozřejmě pustila, prošel kolem mě naprosto zhnuseně.
Batman se mnou nemluvil ještě ráno, když jsem odcházela do práce, asi jsem ho fakt naštvala ...

překvápko

5. ledna 2017 v 10:26 | Helena
Silničáři byli letos na zimu perfektně připraveni - jen ten sníh je trošku zaskočil. Kdo by taky čekal dvacet centimetrů v lednu na Vysočině, že. Že meteorologové tentokrát včas varovali a předpověď jim vyšla takřka na hodinu? No bože, kdo by to poslouchal ... Takže ráno jsem patnáct kilometrů do práce jela hromadnou dopravou přes půldruhé hodiny. hned první obec byla neprůjezdáńá, do cesty trčel autobus, zadní kola v příkopu, přední ve výšce ve vzduchu nad silnicí. Několik set metrů jsme couvali, abychom mohli pokračovat, a to nikoliv po naší trase, ale jako náhradní spoj za onen havarovaný, cestou mnohem delší a daleko hůř sjízdnou, jak se u nás říká, vyhlídkovou přes kotáry. Pobrali jsme na většině zastávek převážně školní mládež - a zůstali stát pod kopcem, hustě zarovnaným převážně osobáky. Tady jsme měli, to uznávám, štěstí, během chvíle se objevil traktor s radlicí, auta se různě přeskupovala a uhýbala, ale nakonec byla cesta průjezdná. Autobus nastartoval, zahrabal, zadýmal - a nic. Povel řidiče "Kluci, všichni dozadu, ať je tlak na kola!" zvedl ze sedadel i některé akčnější pány, takže v zadní části vozu se vytvořila valná hromada, kterou si zejména dítka užívala poměrně nadšeně. Nicméně účelu bylo dosaženo a do kanceláře jsem přece jen dorazila, mnozí jiní takové štěstí neměli. Snad si během dne cestáři povšimnou, že cosi bílého napadalo, a do Prahy se dostanu bez podobných komplikací.

ráno jako když vyšije

9. prosince 2016 v 9:51 | Helena
Některé dny by snad ani neměly začínat. Tak třeba dneska.
Včera jsem dorazila z matičky stověžaté poměrně pozdě, už se mi nechtělo nic na druhý den chystat, i řekla jsem si, že ráno bude na všechno času dost ... Za normálních okolností jistě, především za předpokladu, že zazvoní budík. Když jsem ovšem poprvé oko proloupla a upřela ho na displej, zbývalo mi do nejzazšího možného odchodu z domova 15 minut, a to ještě s tím, že na autobus to vezmu úprkem. To zas vylučovalo moji původní volbu oblečení, vzhledem k tomu, že odpoledne se hned po příjezdu z práce přesunuji do Komárovic za účelem organizace Nostalgické kavárny, jsem hodlala vyrazit v sukni, ale kdo se kdy pokoušel běžet na podpatcích, pochopí, proč se tahle varianta nedala použít. Posledních několik dnů (nebo týdnů) trávím vesměs na cestách, pročež hromada prádla určeného k žehlení dosáhla rozměrů Everestu a pohltila všechny mé do kanceláře použitelné kalhoty, takže jsem nahodila kapsáče, opláchla si obličej, do kapsy strčila řasenku s tím, že úpravy exteriéru dokončím na pracovišti, zlakovala účes do společensky přijatelného tvaru - a v té chvíli jsem zaregistrovala, že to, oč se psi přetahují, není plyšák ani moje ponožka, jak bývá zvykem, ale myš, kterou zřejmě coby dáreček rodině přinesl náš pracovitý kocourek. Smečce jsem chudáka hlodavce vydrápla a zlikvidovala, zavřela štěně do ložnice, kde si bude celý den blaženě lebedit v neustaných postelích, rezignovala jsem na prádlo, které z pračky volalo po pověšení, popadla jsem kabelku doufajíc, že je v ní alespoň mobil a peněženka, a mohla jsem vyrazit. Omyl - včera jsem si někde uhnala flek na bundě, v místě, kde se nedá přehlédnout. Převléknout a rychle do bot, zbývaly mi poslední vteřiny. Zkuste hádat - přetrhla se mi v ten moment tkanička u jediné obuvi bez podpatků, kterou vlastním? Některé dny by snad ani neměly začínat ...

pro jistotu

8. září 2016 v 16:00 | Helena
Tahle zpráva je určena pro čtenáře z mého blízkého okolí - díru v okně v prvním patře, byť se nachází v těsném sousedství mého billboardu, nemá na svědomí volič vyjadřující takto radikálně svůj názor! Viníkem je prostě jen průvan ...

domácí radosti

13. července 2016 v 18:53 | Helena
Včera byly naše příšerky opravdu ve formě. Jestli to bylo tím horkem, těžko říct … Už odpoledne, když jsem přijela domů z Prahy (čtyři hodiny v tom hicu na dálnici v autobuse, kolona hned za Prahou, fakt pošušňáníčko), uvítala mě kuchyň jako po nájezdu sjetých mladistvých delikventů. Převrácené židličky, vysypaný květináč, shozený sušák a prádlo potahané po podlaze, ve špajzu odtrhané a rozcupované lino. Odpaďák už nějakou dobu pro jistotu schováváme. Na vysvětlenou podotýkám, že v době naší nepřítomnosti zavíráme psy v chodbě, prasátko Liu v kuchyni propojené s obývákem a štěně Naiu v ložnici. Liduška a Majda totiž nesmí na schody, po kterých ještě neumí běhat a mohly by si ublížit, a spolu je nechat taky nejde, Majdalenka provokuje a Li by ji mohla pokousat. Tím pádem je čuníček osamocen a nudí se … Dorůstá už do pubertálního věku, potřebovala by vykastrovat, aby se zklidnila, ale je drobounká a veterinář ji nechce uspávat. Adolescentní prasnička je neklidná, závislá na mužském prvku v rodině (v našem případě Míla) a veškerou ženskou konkurenci zahání, nejčastěji kousáním. A že má vepř v čelistech sílu! Moje lýtka by mohla vyprávět. Včera Lia využila rypáček raději k rytí pod linem a likvidaci vybavení kuchyně. Jinak je to ovšem milé zvířátko, takže jsem uklidila a páníčkovi jen mírně požalovala bez většího remcání. Naštěstí, protože večer si nedostatek pozornosti vynahrazovala moje špiclenka Naia. Dost dlouho trvalo, než nám došlo, proč najednou vypadly pojistky, že to není bouřka, závada na trafačce ani jiné hrůzy, ale překousaná šňůra od lampičky. Majdalenka se tvářila náramně nevinně :-) Mimochodem, už víc než týden nacházím v ložnici kousky černého drátku, zatím se nám nepodařilo odhalit, kde a co Majda ohlodává.

Žofka podruhé

10. listopadu 2015 v 16:02 | Helena
Možná si ještě vzpomenete, jak jsem v srpnu psala o mladé fenečce, která žije v nevhodných podmínkách, uvázaná na metrovém řetězu na betonové plošině. Od té doby se stihla stát matkou sedmi štěňátek, čímž se jí život přece jenom zlepšil, majitelé ji přestěhovali dovnitř do tepla a většího pohodlí, taky se jí vrátila mladá panička z prázdnin a přece jen brala Žofku častěji na procházky, na psíkovi bylo vidět, jak pookřál a rozveselil se. Bohužel, víc se dostala ven i sama, a při jedné takové příležitosti ji někdo nakopl tak, že jí zřejmě zůstane napořád zdeformovaná tlamička, naštěstí jí zranění zjevně v ničem nevadí, je to jen "kosmetický" problém, jako třeba u lidí po mrtvičce jí jeden koutek visí dolů. Teď už jdou štěnda z domu a Žofka je znovu uvázaná na řetězu, ale - a to je ta bomba - konečně se mi podařilo její majitele přesvědčit, takže si nechají jedno ze štěňat a pro Žofinku si dneska mám přijít. Doufám, že tahle dohoda platí, a fenku, pro kterou život zatím moc radostí neměl, už nic špatného čekat nebude.

nový člen rodiny

20. října 2015 v 17:01 | Helena
Minulý pátek naši smečku nečekaně opustilo göttingenské miniprasátko Růženka, které se k nám dostalo jaksi omylem, ale během čtyř let se stihlo stát neodmyslitelnou součástí domácnosti. Čuník měl být původně skvělým dárkem pro moji kamarádku ke čtyřicátinám, ale asi jsem to trošku nedomyslela a za měsíc jsem měla Růženku zpátky. Roztomilé selátko, které se tvářilo, že o nějaké zdemolované koupelně původní majitelky a dalších lumpárnách vůbec nic neví - kdo by odolal. Kdyby mi někdo řekl, že mi na gauči bude vyspávat prasátko, asi bych se na něj dívala jako na blázna, ale život občas přináší nečekaná překvapení … Manžel konečně našel společníka na večery u televize, já se nemusela shýbat, kdykoliv mi něco upadlo při vaření, se psy se Růženka taky pěkně sžila, a co to je tu a tam odloupnutá kachlička, natržené lino nebo závěje štětin při pravidelném línání, že. Zvykli jsme si, vepřík zapadl do smečky, a když ho zradilo srdíčko, zůstalo doma najednou hrozně prázdno. Bez ohledu na pět psů a dvě kočky - něco nám chybělo. Vydrželi jsme přesně 28 hodin a dnes už jsme blaženými majiteli dalšího selátka, mrňavé černé holčičky, která dostala jméno Lia (pro přátele Liduška). Takže se můžete těšit na další vtipné příhody od rodinného krbu, v tomto směru totiž čuníci nikdy nezklamou J

rada nad zlato

7. října 2015 v 19:19 | Helena
Protože se už několik dnů snažím přežít stále se horšící bolesti zad, neb můj neurolog má poněkud delší objednací lhůty, rozhodla jsem se podělit s vámi alespoň o některé dojmy - ať už vám pomůžou nebo se pobavíte. I když mně tedy do smíchu rozhodně není, kdo měl někdy problémy s plotýnkami, pochopí.
Včera bylo čím dál hůř, někde kolem bederní páteře se mi dělo něco nekalého, v průběhu dne jsem měla čím dál větší problémy s pohybem. V práci to ještě šlo, pokud tedy nepočítám fakt, že jsem se nedostala k obsahu nejnižších poliček, boty jsem nazouvala nakopáváním a kávu jsem musela pít bez mléka, které skladuji dole v ledničce - protože předklonit se bylo prostě nemožné. Z vrozené cudnosti pominu i poněkud trapnou epizodku na WC, kdy se mi nedařilo vstát, snažila jsem se pomalu rozkmitávat a tiše doufala, že nebudu muset za těchto okolností přivolávat pomoc. Větší problém nastal v autobuse, kde jsem si neprozřetelně sedla k oknu, takže jsem nemohla vstát jako vždy pouhým spuštěním nohou na podlahu, a vysoukání se ze sedadla se ukázalo být fyzicky téměř nemožné. Naštěstí jezdím až na konečnou a pan řidič byl velmi trpělivý. Domů jsem sotva došla, podotýkám, že v mírném předklonu. V tom jsem ostatně setrvala většinu odpoledne, kdy jsem si nemohla sednout a lehnout jsem se bála s tím, že bez pomoci nevstanu. Rodina trajdala mimo domov až do sedmi. A teď pozor - životně důležitá rada! Pokud víte, že nesnášíte nějaký lék, neberte si ho, ani když budete mít pocit, že je vám tak zle, že už to nemůže být horší!!! V té chvíli se totiž vlivem bolesti dost zásadně mýlíte … Což o to, spánek se dostaví během několika minut. Jenže. V noci potom zjistíte, že sedíte na posteli a hladíte budík v domnění, že se jedná o vašeho psíka. Pyžamo i lůžkoviny máte propocené, že by se daly ždímat. Chcete vstát, ale místnost se podivně vlní. Znovu pohladíte budík, i když vám mozek říká, že je to nesmysl, a kolem zdi se opatrně šouráte ke dveřím, pohupujíc se v kolenou, abyste vyrovnali pohyb podlahy. Nezáleží na šířce dveří, oboucháte se zprava i zleva ve snaze jimi projít. Zjistíte, že jste dorazili na toaletu, i když jste původně mířili do koupelny se opláchnout - ale aspoň něco. Když se v téže místnosti později probudíte, přemýšlíte, co tam děláte, proč a jak dlouho. Pomalounku se plížíte zpátky do ložnice. S vypětím všech sil si vyměníte pyžamo, pro jistotu volíte tentokrát noční košili, abyste znovu nemuseli bojovat s rovnováhou při zvednutí nohy ze země. Konečně postel! Zasednete spícího psíka, pohladíte budík, usnete, ještě než se stihnete přikrýt - a celé dopoledne následujícího dne do sebe lijete jednu kávu za druhou v marné snaze se probrat. Jediné, co v totální otupělosti vnímáte, je ochromující bolest zad.

jedna noc

11. září 2015 v 16:59 | Helena
Zase jednou se mí rodiče vypravili na dovolenou a nám zanechali v péči baráček, zahradu a zvířectvo. Přes týden vzala na svá bedra všechny povinnosti Helča, až včera večer přišla řada i na mě. Možná si vzpomínáte, jak tady před nějakou dobou moje dcera popisovala své noční zážitky při podobné příležitosti - dnes jí musím dát za pravdu.
Nejprve rejstřík pojmů.
Kubík - cca šestikilový velmi kulatý černý kocourek, který u našich zakotvil, když se jeho původní panička stěhovala. Tehdy to bylo drobounké zvířátko, u něhož se vzhledem k věku dalo předpokládat, že takové i zůstane. Stačilo se zbavit tasemnice, vynaložit několik tisíc na vyléčení ledvin a vykastrovat …
Cindy - pomerančová špiclenka, kterou mí rodiče taky dokázali pořádně vykrmit, ale vzhledem k vyčesávanému nadýchanému huňatému kožíšku svádí mamka její objem na srst. Vzhledem k tomu, že malinko šilhá a z tlamičky jí kouká koneček jazyka, vypadá Cindynka tak trošku jako dementek, za plnou misku a neustálé muchlování by se upsala čertu.
Čikitka - opak Cindy, postarší kříženka jezevčíka a čivavy, je tak křehká, že to vypadá, jako by ji Cinda vůbec nepouštěla ke krmení. Zbožňující, oddaná, něžná psí dáma, už má ráda svůj klid - taky s ní celou noc žádné problémy nebyly.
Večer byl v pohodě, usilovným topením se mi podařilo vyhnat teplotu na snesitelných 23 stupňů, takže nám všem bylo fajn - a s knížkou pod peřinou potom ještě líp. Prostě klídek. Zato ta noc … Časy berte jako orientační, pokaždé jsem na budík nekoukala, nad ránem už mi oči ani nesloužily.
21.00 s čerstvě umytou hlavou hledám fén. Marně.
21.10 volám mamce, kam že drobný elektrospotřebič ukryla. Nikam, vzala si ho s sebou na dovku.
21.10 - 21.50 snažím se vlasy vysušit ručníkem, pročesáváním u kamen a jinými zcela neúčinnými triky. Vzdávám to.
21.50 pouštím psy naposledy na zahradu
21.55 holky se vrací, vzhledem k tomu, že se Čikitka třese, pouštím ji do postele, blaženě zalézá pod peřinu
22.00 zhasínám a pomalu se nořím do slastného spánku. S mokrou hlavou.
22.35 prudce se budím pocitem, že hoří. Omyl, to se jen v krbových kamnech rozpadlo poslední poleno. Vstávám a jdu tam hodit další dřevo. Přece jen je chladno a ty vlasy ...
22.50 znovu usínám
23.25 Čikitka se hrabe z postele, pouští mi pod deku zimu. Chce to ještě přiložit, což činím.
23.50 Kubík se vyhoupne na polštář vlevo od mé hlavy, mňoukne, diagonálně přeběhne postel a skáče na podlahu. Snažím se spát a kocoura ignoruji.
23.52 Kubík svůj kousek opakuje. Opravdu bych ráda spala.
23.54 zdá se mi to, nebo bylo mňučení tentokrát agresivnější? Taky po břiše mi Kuba nějak víc dupe.
23.56 kocourovi zjevně povolily nervy, celou vahou se mi opřel o hrudník a svoje "mňáááu" mi zaječel přímo do obličeje. Pochopila jsem.
23.57 pouštím Kubu na zahradu
23.58 to je zima! Po krátké zastávce v koupelně přikládám a snažím se zahřát nohy, abych mohla usnout.
00.30 budí mě podivné zvuky za vchodovými dveřmi. Aha, kočka! Vstávám a pouštím Kubíka do tepla. Vlastně se nedivím, že se mu nechce trávit noc v takové kose. Mám ještě přikládat?
00.33 kašlu na to, v posteli bude teplo. Chci spát.
01.45 Kubík skáče na postel. Po předchozí zkušenosti vstávám okamžitě. Zase ta zima zvenku!
02.10 nedaří se mi usnout, pro jistotu se jdu povídat, jestli kocour nechce zase domů. Tentokrát se z pelíšku hrabe Cinda a jde se mnou.
02.11 Kubík se vrací, Cindy mizí ve tmě. Přece ji tam nemůžu nechat.
02.12 - 02.17 snažím se zabavit zpěvem lidových písní. Moc jich neznám, zkouším "Zabil jsem v lese jelena".
02.18 pouštím domů Cindy a zimu, navštěvuji koupelnu a balím se do deky vč. hlavy.
03.30 bože, to chce jít ten pitomý kocour zase čurat? Je to normální?
03.40 usínám!!!
05.10 zapomněla jsem Kubu na mraze, to by mamka neodpustila. Budím se hrůzou a ke vchodu téměř peláším. Je tam!
05.11 úplně studený šestikilový kocour mi usíná na nohách. Hledám pohodlnou polohu, snažím se kočičku lehce odstrčit. Jako bych chtěla pohnout pařezem.
05.20 brní mě nohy
05.30 zvoní budík, radostně vstávám a těším se na nový pracovní den, zvířátkům se ven moc nechce, musím je vyhazovat ručně
… no řekněte, je to fér?
 
 

Reklama